Euroatlantická civilizace
V západní části Evropy bylo historicky více mocenských center a vývoj západu probíhal za konfrontace nejen jednotlivých států , ale též různých myšlenkových proudů . Existovaly zde tři centra moci : Král – Šlechta – Církev a toto dělení dávalo možnost jakýchsi mezer, kterými pronikali nové myšlenky a ideje. V západní církvi se například zrodilo reformační hnutí , dále přichází renesance , humanizmus a osvícenství . V centrálně řízeném Rusku sice měly tyto myšlenky ohlas , ale v podmínkách carské říše lze je vysledovat pouze v oblasti kulturní. Ke konci 19.století tam přichází rozvoj práv vlastnických, nikoliv však občanských a politických. Zde je tedy hlavní rozdíl mezi námi a mezi „pravoslavnou civilizací“ – Ruskem.
Pravoslavná církev
Živá víra v Boha byla ve všech dobách oporou tomuto nešťastnému národu a přinášela Rusům pocit společenství a soudržnosti. Církev, jejíž hlavou je „Patriarcha Moskvy a vší Rusi“ sídlící v Danilovském klášteře v Moskvě, však byla vždy úzce spojena s carem a součástí vládní moci. To je zřejmě i příčina, proč v církvi se nikdy neuchytil nějaký způsob reformace. Po svržení bolševiků bylo obnoveno tisíce kostelů a chrámů a počet věřících převyšuje 70 milionů. Církev byla vždy nacionalistická, západ považovala za zkažený, ekumenu nazývala herezí a papeže antikristem. Jan Pavel II. nikdy neobdržel pozvání k návštěvě, přestože o to usiloval. V současné době je církev opět viditelně spojena se státem a vedoucí činitelé s oblibou předvádějí před kamerami pravoslavné pokřižování.
Patrimoniální Rusko
Sklon k autoritativní vládě není dán Rusům geneticky. Sever Ruska unikl zničení Mongoly a až do ovládnutí Ivanem III. koncem 15.století zde existovaly instituce (například soudní) obdobné, jako v západní Evropě. Někteří historici se domnívají, že Novgorod se stal ve 14.století demokratickou republikou. Demokracie a vlastnictví se zde navzájem posilovaly. Lze důvodně předpokládat, že při normálním běhu událostí by se ruská města, stejně jako jejich západní protějšky vyvinula ve střediska samosprávy zajišťující svým občanům občanská práva.
Moskevské knížectví se vyvíjelo jinak . Ve druhé polovině 13.století udělili Mongolové úřad velkoknížete jednomu z ruských knížat. Mongolové při své cestě západním směrem srovnali se zemí každé město, které se jim snažilo bránit a zmasakrovali většinu jeho obyvatel. Možná, že by dobyli i celou Evropu – v přímé bitvě nebyli nikdy poraženi – svoji vizitku zanechali i na Moravě. V roce 1241 však zpráva o smrti chána Őgődeje je přinutila se vrátit k instalaci nového chána nazpět. Své ruské panství fysicky neobsadili a soustředili se pouze na vybírání tributu , kterým pověřili ruská knížata. Jakékoliv povstání však nemilosrdně a krvavě potlačili. Během mongolské vlády zde začal proces přirozeného výběru, v jehož důsledku získala nejvíce moci ta nejzrádnější a nejtyranštější knížata , která brutálně potlačila každou lidovou vzpouru proti mongolským požadavkům, často za pomoci svých mongolských pánů. Mongolové vytvořili chanát Zlatá horda s hlavním městem Saraj-Bátů na Volze odkud bylo až do konce 15.století Rusko spravováno.
Rusové převzali mongolský politický systém. Knížata sloužila jako nástroje Mongolů a se svým lidem začala zacházet jako s poraženými poddanými, kteří nemají žádná práva . Také korupční systém výběru daní, který je založen na ponechání části výtěžku výběrčím je předobrazem současné rozšířené korupce. Ve vztahu k carovi byla také šlechta v postavení bezprávných nevolníků. Například Ivan IV Hrozný konfiskoval majetek bojarů , z nichž některé popravil a jiné poslal i s jejich rodinami do Kazaně , kde obdobně naložil s usedlými tatarskými knížaty , která naopak přemístil do Moskvy. Ruská šlechta přišla o dědičné pozemky, byla vykořeněna a roztříštěna. Tak velké konfiskace a vyhoštění se v naší části Evropy, pokud nevezmeme v úvahu dobu pobělohorskou nikdy neuskutečnily.
Odlišnost „pravoslavné civilizace“ je dána zaostalostí Ruska, jeho velikostí i geografickou polohou a zejména pohnutou historii. Patrimoniální systém, jako následek mongolsko-tatarského vpádu s jistými modifikacemi existuje v Rusku nepochybně i dnes. Vojenský pyramidový systém koncentrované moci se v Rusku vyvinul za dlouhého zápolení s Mongoly, převzetím principů nepřítele. Požadavek, aby se jednotlivec obětoval celku v zájmu přežití říše, naprostá až bezvýhradná poslušnost zbožňovanému vůdci a militarizace společnosti jsou nejefektivnějším systémem v permanentních válkách. Jedině centralizovaná státní moc se zdála být schopna zvýšené bezpečnostní požadavky plnit: Stát byl utvářen pro boj, boj vyhledával, každým novým střetem rostl a mohutněl. Území poraženého bylo vtěleno do vítězného celku.
Reformátoři
Za největšího reformátora je považován Petr Veliký, což není úplně přesné. Petr Veliký přiblížil Rusko západu importem technologie a tím, že přinutil šlechtice vzdělávat se po evropském způsobu a převzít jeho zvyky i odívání ( museli si například oholit plnovous). Jeho vláda však znamenala vrchol patrimonializmu – systém pouze zefektivnil. Petr Veliký zavedl státní monopol na mnoho druhů činností, od obchodu až po rybářství či včelaření a když potřeboval dřevo na stavbu lodí rozhodl, že všechny stromy patří státu. Statkáři, kteří pokáceli konkrétní druhy stromů museli platit pokutu – pokácení dubu se trestalo smrtí. Zavedl „daň z duše“, která se musela platit za každého neurozeného muže a povinnou vojenskou službu. V roce 1721 se zmocnil pozemků církve a klášterů.
Teprve v roce 1785 za Kateřiny Veliké byla vydána Listina práv a svobod, více než 600 let po vydání obdobné listiny anglické Magna charta libertatis . Tato listina přiznávala šlechticům bezvýhradně vlastnictví jejich pozemků a navíc jim udělovala občanská práva. Pravdou je, že udělení práv a svobod se týkalo jen úzké vrstvy obyvatel. Dějiny západu však dokládají, že svoboda a práva pro všechny lidi začínají u privilegované menšiny. V Rusku však naopak šlechta upevnila svou moc nad nevolníky , zneužívala ji a majetnické právo zde byla ztotožňováno s tyranskou mocí. Kateřina podporovala vlastnická práva a zrušila státní monopol zejména na obchod a zakládání manufaktur. Rovněž zavedla soukromé vlastnictví městských nemovitostí a hlavně oddělila carský majetek od státního.
Osvobození nevolníků
V 18.století statkáři získali nad svými nevolníky ničím neomezenou moc. Nesměli je pouze zabíjet a mučit a měli vůči nim pouze jedinou povinnost – živit je v rocích neúrody. Zákonitě vlastnili veškerý majetek svých nevolníků. Měli právo nevolníky prodávat, posílat je do vyhnanství, povolit,či přikázat sňatek, určit je k celoživotní vojenské službě a hlavně využívat jejich pracovní sílu. Ruským nevolníkům se však za Kateřiny Veliké vedlo lépe než černošským otrokům v Severní Americe. Důvody spočívají v zaostalosti Ruska, protože jejich pánové nepotřebovali vysoký pracovní výkon a v síle zvyku. Zrušení nevolnictví bylo provedeno až v roce 1861. Nevolnictví v Rusku však mělo mnoho znaků otroctví. Karel Havlíček Borovský, když byl zaměstnán u šlechtické rodiny jako vychovatel byl velmi udiven tím, že jeho chovanci služebnictvo tlučou. Jako bytostný demokrat zasáhl , své svěřence potrestal, ale to zase vyvolávalo nelibost jeho chlebodárců. Půdu, kterou bývalí nevolníci dostali (přibližně tu část, kterou za nevolnictví obhospodařovali) získali občiny – jakási lidová družstva, která měla status právnické osoby. Předpokládalo se, že až rolníci splatí hypotéku na odškodnění statkářů, stane se půda jejich soukromým majetkem.
20.století
Zaostalost a slabost Ruska se naplno projevily v Krymské válce 1853-1856 . Katastrofální porážka byla impulsem pro zrušení nevolnictví a podporu hospodářského rozvoje – bankovnictví, průmyslu a výstavby železnic. Carský režim, zejména za Mikuláše I. tomuto vývoji bránil z obavy, že by mohl vyvolat společenskou nestabilitu. V letech 1890 až 1914 však rostl ruský průmysl nejrychleji na světě. (P.A.Stolypin) Tento slibný vývoj však byl bohužel přerván válkou a potom celých 70 roků formovala národ vláda bolševiků. Běsi byli puštěni ze řetězu. Marx asi tušil, proč varoval před uplatnění svých teorii v zaostalé zemi. Ruský národ pro ověření tohoto slepého tunelu ve vývoji lidstva doplatil desítkami milionů zavražděných a zničených lidských existencí. Rovněž tak národy na periferii Ruské říše. Hospodářský neúspěch komunizmu nakonec sám zdiskreditoval představu, že zrušením soukromého vlastnictví ve výrobním procesu se vyřeší všechny sociální problémy. Po odstranění starého zlořádu se příchod nového spravedlivého světa nekonal. Naopak nová despocie ve své krutosti překonala všechno, co doposud svět zažil.
21.století
V právní kultuře patří Rusko mezi zaostalé země. Při vládě práva vládnou zákony nad lidmi, ale to Rusy ani nenapadne dodržovat. Tento ideál je příliš vzdálen ruskému pojetí. Rusové jsou také mistři ve vytváření jakýchsi právních Potěmkinových vsí. Pořizují si všechny západní instituce, jako parlament, ústavní soud , nezávislou justici a předstírají i svobodné volby. Celý systém však je pouze formální konstrukcí a jako demokracie nefunguje. Je zde problém i v oblasti základních lidských práv i když proti dobám minulým zde došlo k velikému pokroku.
Vývoj společenského systému v naší části Evropy dospěl k demokracii. Vývoj „pravoslavné civilizace“ tedy Ruska , jak byl stručně v článku popsán, se ubíral jinými cestami. Krátký a nadějný rozvoj země byl přerván první světovou válkou . Historie Ruska až do současnosti je historii autoritativní vlády. Rusko je postaveno na vůdcovském principu, který se vyvinul za minulých 1000 let a nelze ho jen tak změnit. Jak je známo, normativní systémy mají nesmírnou setrvačnost a jen pozvolna se proměňují. Pohled do ruských dějin ledacos osvětluje. Ruský mužik je stále neprobuzen. Pouze v těchto souvislostech lze pochopit, že paranoidní masový vrah je i v současnosti ikonou ruského národa. Změny v Rusku lze lépe provádět z pozice síly, než za použití evropských a parlamentních metod. Zda chce Rusko demokracii, je otázka spíše pro ruské elity. Bohužel jim současný stav vyhovuje a nemají příliš zájem jej měnit.
Prameny :
Richard Pipes – Vlastnictví a svoboda
Vojtěch Cepl